Nad tímto problémem použití policejních psů v případech lehkých přestupků, se zamýšlí Dr. Hellwig v článku „Zranění z nedbalosti prostřednictvím policejního psa“, zde  popisuje dva případy a vypadá to, že první zde popisovaný případ je ten, o kterém bylo jednáno v parlamentu.

Krátce svými slovy uvedu obsah obou. V prvním případě se vůdce policejního psa  pokouší zadržet cyklistu, jedoucího potmě na neosvětleném kole. Dvakrát ho vyzve k  zastavení, ale on nereaguje. Vyšle za ním svého psa, který ho strhne z kola a dvakrát ho kousne do holeně. Krajským soudem v Magdeburgu je vůdce odsouzen pro ublížení na zdraví z nedbalosti k peněžité pokutě 100 marek. Vůdce se odvolal a dne 6. prosince  1909 soud vrátí záležitost k dalšímu došetření zpět do Magdeburgu, neboť se domnívá, že musí být znovu pečlivě zváženy a prověřeny všechny okolnosti vůdcova jednání, a  zda v jeho jednání nepřevažovaly důvody veřejného dobra a bezpečnost ostatních,  které vyžadovaly zásah do nedotknutelnosti osoby cyklisty. Dne 8. února 1910 soud v  Magdeburku svůj rozsudek zruší a vůdce je osvobozen. 

V druhém případě Říšský soud 30. července 1911 uznal vinným lesníka, který poslal  svého policejního psa na děti sbírající roští. Pes jedno dítě pokousal a lesník byl  odsouzen za ublížení na těle z nedbalosti, neboť si musel být vědom, že neštve psa na  pachatele zločinu, ale že se jedná o velice nepatrný přestupek a jako jeho pachatelé  přicházeli v úvahu děti. 

Zde je k těmto případům vyjádření Dr. Hellwiga, cituji: „… Jestliže bych chtěl v krátkosti v  následujícím textu vyvodit závěr, jaký si na tyto dva rozsudky Říšského soudu vytvořit názor, tak bych předznamenal následující. Především to znamená, že použití výborně vycvičeného  policejního psa úředníkem, ho bezpečně neochrání před zodpovědností za stíhání při  ublížení na zdraví prostřednictvím psa před trestním soudcem. To zda se bude jednat o tento případ, do značné míry závisí na okolnostech jednotlivých případů. Obecně se dá pouze říci, že policejní úředník smí policejního psa použít také při spáchání přestupku. Existují ale  pokyny, které určují, kdy použít svého psa při spáchání přestupku nemá a v případě, že to  přesto udělá, tak jedná v rozporu s povinnostmi a podle toho také protiprávně. Protože nyní  jsou ale skutečně možné případy, kdy policejní úředník i přes malicherný přestupek v  oprávněném zájmu může, ke zjištění osob, kterých se to týká, například: Protože existuje  podezření, že cyklista, který jede na kole bez osvětlení, kolo ukradl, nebo protože lesní  krádeže nemohou být řešeny jiným způsobem, protože jinak by prakticky pachatelé v  případě, že by podle služební instrukce pro vůdce policejních psů, bylo použití psa ve všech  případech přestupků absolutně vyloučeno, nemohli být zadrženi. Já považuji za vhodné  zakázat použití policejních psů u přestupků jen jako pravidlo, naproti tomu přenechat na  povinnosti uvážení policejních úředníků, ve výjimečných případech použít služební psy také  při přestupcích. Toto je též žádoucí z toho důvodu, aby cyklisté, u nichž jinak není možné  zjistit totožnost, se museli obávat toho, že pokud se úředník ve výjimečných případech  rozhode, musí jeho výzvu k zastavení uposlechnout, jinak by mohli prchnout, když by zcela  přesně věděli, že úředník nesmí svého psa v žádném případě použít. Toho, že by policejní  úředníci této výjimky v předpisu příliš často využívali, toho se můžeme obávat jen těžko,  protože když jejich pes pronásledovanou osobu zraní, nesou svou vlastní kůži na trh. Také u každého případu, ve kterém je při přestupku použit pes, jsou povinni podat hlášení o sdělení důvodu svého jednání. Zastávám toto stanovisko, ačkoli mi je známo, že jak Gersbach ve své výcvikové knize, tak také Spolek policejních psů v Hagenu zastávají názor, že policejní pes v  zájmu věci nesmí být při přestupku vůbec použit a ačkoli já neskrývám, že případy ve kterých by policejní pes použitý při přestupku prchajícího kousl, jsou lehce schopné uvrhnout  záležitosti policejních psů do špatné pověsti. Proto také v těchto případech radím k  maximální opatrnosti. Zjištění, že policejní úředník mohl předvídat, že sledovaný se psu  postaví na odpor a z toho důvodu také výborně vycvičeného policejního psa podnítí ke  kousnutí, lze potom obzvláště lehce učinit, když jsou stíhány děti nebo ženy, protože když je  pronásleduje pes, obzvláště lehce ztratí klid a rozvahu a z důvodu strachu se potom před  psem snaží instinktivně bránit. Kromě toho se dá podle mého názoru počítat s tím, že  sledovaný sice žádné obranné pohyby neučiní, ale jeho pohyby rukou nebo nohou, například spadnutí při jízdě s kola, pes pochopí jako pohyby útočné a v tomto případě, také dobře  vycvičený policejní pes chňapne. 

Jak je vidět není použití policejních psů nikterak bezpečné, nejen pro pronásledovaného, ale  též pro úředníka. Protože tento právnický problém je pro otázky policejních psů ne  nepatrného praktického významu, nejde na druhé straně k tomuto problému v právnické  literatuře nic vyhledat. Já bych byl v zájmu věci zavázán všem policejním úřadům a  policejním úředníkům k celkovému zvláštnímu poděkování, jestliže by mi laskavě